Divadelní družina se v Táboře ubytovala ve výstavném zájezdním hostinci před hradbami u rybníku Jordánu. Tam se také hrálo divadlo, protože zde bylo velké prostranství a diváci si mohli během představení zajit do šenku pro pivo nebo kořalku. Šenkýř proto divadlu ochotně zapůjčil pět velkých dřevěných lavic, které Ignác postavil ke svým třem, takže sedět mohlo mnohem víc diváků než jinde a to znamenalo, že prodali víc dražších vstupenek.
Po čtyřech úspěšných dnech, kdy měli pořád nabito, vyrazila Matylda do města. Potřebovala koupit kus jemnějšího plátna, chtěla malému ušít novou košilku, rostl jako z vody, a také nějaké tkalouny a pentle. Kráčela širokou ulicí od Pražské brány k rynku a prohlížela si starobylé vysoké domy s barevnými štíty a arkýři. Užívala si volnosti, protože syna hlídal Ignác. Zastavila se u ševce a po kratším zvažování si koupila střevíce k příjemné měkké kůže, které se hodily pro jeviště. Zatím vystupovala v těch, ve kterých normálně chodila, ale to nebylo ono. U pekaře si nechala zabalit velkou makovou housku a několik slaných preclíků pro Ignáce. Ten jí také poradil, že nejlepší látky dostane na rynku u Ctibora. Najde ho snadno, je to patrový dům s honosným štítem, na kterém jsou malé arkády a po stranách ozdoby podobné schodům s věžičkami.
Matylda nespěchala, a když dorazila na rynek, měla žízeň, a proto zamířila k velké kašně. Zdobila ji postava rytíře, který stál na jakési baňaté míse se čtyřmi hlavami, z jejichž úst tryskala voda. Na okraji kašny stál plechový hrnek upevněný ke kamenným kvádrům řetízkem, aby se mohl kdokoli napít, ale nádobu neodnesl.
Nabrala vodu a přiložila hrnek k ústům, když postřehla ženu, které seděla na stupních kašny a vedle sebe měla v proutěném košíku pletené punčochy na prodej. Byla vyhublá a bez jiskry. Nepoznala ji hned, ale ty punčochy ano. U kašny seděla její matka Josefína. Srdce se jí sevřelo, a i když se obávala, že ten rozhovor nedopadne dobře, byla to přece její matka.
Přistoupila k ní, ale než stačila otevřít ústa, řekla její matka hořce: „Vím, že jsi ve městě.“
„Tak proč ses nezastavila?“ zeptala se. Hrdlo měla stažené strachem a očekávala příval výčitek. Ale její matka jen pokrčila rameny a mlčela.
Chvíli bylo ticho, pak si Matylda sedla na chladný kamenný schod vedle ní. „Tobě se nedaří dobře, viď? Možná bych nějaké punčochy pro soubor potřebovala. Kolik by stály? Myslím všechny.“
„Nemusíš mi dělat milost,“ zabručela. „Já se k tobě dobře nechovala, tak nemusíš ani ty.“
Matylda těžce polkla, ale pak už to nevydržela a sevřela matku do náruče. Položila si hlavu na její rameno a rozplakala se. Josefína ji trochu ostýchavě pohladila po tváři a pak se rozplakala také.
„Co vy dvě?“ houkl na ně městský biřic, který se kolem loudal s halapartnou v ruce. „Není jarmark a prodávat šmejd je zakázané. Já tě stará sleduju už od rána. Nechtěj, abych tě odvedl do šatlavy.“
„Nic neprodáváme. Je to má matka a punčochy upletla pro ně,“ opáčila ostře Matylda. „Tak se nestarej.“
„Že ty patříš k těm hercům,“ poznal ji teprve teď a o poznání smířlivě dodal: „To víš, povinnost. Stalo se vám něco, že tu bulíte? Nepotřebujete pomoc?“
„Kde se tu můžeme dobře najíst?“ zeptala se Matylda a rychle si setřela slzy z tváří.
„Vedle radnice je šenk. Chodí tam konšelé, protože se tam čepuje dobré pivo. Ale touhle dobou už budou mít i polévku. Ale když se domluvíte a nespěcháte, k obědu vám šenkýřka určitě něco uvaří. Co budete hrát dneska večer?“
„O rodinné mstě a tragické lásce.“
„Tak to si zase pobrečím já. Bůh vás opatruj,“ řekl přátelsky biřic a pokračoval o obchůzce městem.
„Přijď, dneska to budeš mít zadarmo,“ křikal za ním Matylda. S lidmi jako on bylo užitečné udržovat přátelské vztahy.